Jaké byly vaše hokejové začátky?
Vyrůstal jsem odmalička v Lomnici, kde jsem se chodil koukat na otce v áčku. Potom byl jeden čas i předsedou klubu a pak byl ve výkonném výboru, pohyboval se v klubu dlouhá léta. Samozřejmě mi to pomáhalo, když jsme byli spolu a povídali si o hokeji. Měl jsem zapojení do hokeje od malička veliké. V době, kdy mi bylo patnáct, byl problém nedostatku hráčů, i proto jsem někdy v patnácti letech jako jeden z těch lepších hráčů mládežnických ročníků hrál v áčku, kde prostě lidi nebyli. V tu dobu jsem začínal a vydržel jsem tam až do té doby, než jsem musel skončit. To bylo přibližně třináct let, takže jsem kariéru za áčko neměl krátkou, ale už asi v osmadvaceti letech jsem ji musel ukončit.
Měl jste předurčeno, že budete hrát hokej?
Měl jsem to tak, jak to bývalo dříve. Třeba můj táta a většina kluků hráli fotbal i hokej, takže stejně jsem vlastně dělal fotbal a hokej i já. Nebyl jsem do ničeho tlačený, v té době to ještě bylo takové skoro automatické – prostě v létě fotbal a v zimě hokej, takže jsme hráli obojí. A předurčeno? Tak nějak asi ano, protože jsem se pohyboval v té komunitě lidí a sousedů, kteří taky hráli fotbal a hokej. Bylo to automatické. Není to úplně jako teď. Po škole jsme šli ven, takže trénink byl takovým vyústěním pohybu venku. Nevím, jestli jsem to měl předurčeno, ale doba tomu nahrávala.
Jaká je vaše nejvýraznější vzpomínka z áčka?
Pro mě byl rozhodně nejvýraznější zážitek, když Lomnice angažovala trenéra ze Slovenska. Byl to starý pán, který sem přijel trénovat vlakem. Když vystoupil, všichni na něj koukali jako na bezdomovce. Vnesl do Lomnice takové věci, že prostě bylo vidět, jak tím hokejem žije. Působil na nás po hokejové i po psychické stránce. To byly první momenty, kdy jsem zjistil, že psychika je strašně důležitá věc. V prvním zápase z nás jenom slovy dokázal vymáčknout tolik, že jsme porazili daleko silnější tým, se kterým jsme předtím třikrát prohráli. To pro mě byly a jsou takové opravdu nejzajímavější momenty.
Mohl byste povyprávět i o vašem zdravotním příběhu?
Celé to začalo v době, kdy jsem měl po svatbě a manželka mi našla na krku bouličku. Takže jsem začal obcházet doktory. Proces byl takový, jak to bývá s antibiotiky a podobně. V podstatě se to neřešilo. Po nějakém čase – řekněme třeba po dvou měsících – bylo vidět, že je to k ničemu a je to tam pořád. Bylo jasné, že to bude závažnější, takže přicházela klasická léčba a biopsie, aby se zjistilo, co to je. Pak se na to přišlo, byl to karcinom, údajně závažnějšího typu. Medulární karcinom se to, myslím, jmenovalo. Okamžitě jsem vyklidil kabinu a musel jsem se vším skončit, začalo se řešit jenom tohle. Absolvoval jsem tři operace, museli mi udělat náhradu tepny do mozku, protože moje byla zasažená od štítné žlázy. Nějaký úspěch to přineslo, ale úplné vyléčení ne, takže přišly další druhy léčby – ozařování a chemoterapie.Při chemoterapii to bylo trošku závažnější, protože to byl ten medulární karcinom. Dávali mi větší dávku chemoterapie, což tělo úplně nezvládalo. Po třetí až čtvrté dávce mi krev vůbec nefungovala, bílé krvinky byly na nule, takže jsem musel podstupovat transfuze krve. Měl jsem špatnou imunitu. Už v té době jsem začal doktory podrobně vyzpovídávat a zjistil jsem, že léčba úplně konce nemá. Nebo tedy jediným koncem byl fakt, že to tělo asi nepřežije. Nikdo mi nic jiného nedokázal říct. Chemoterapie samozřejmě fungovala i na ten karcinom, ale v rámci toho přímo úměrně ničila celé moje tělo, které by to nevydrželo déle než ten nádor. S paní jsme se rozhodli léčbu u doktorů ukončit. Začali jsme řešit jinou formu a zjistili jsme, že je na světě spousta lidí, kteří se vyléčili taky jinak než chemoterapií. Paradoxně jsme takový případ našli i ve vzdálenější rodině. Začali jsme to takhle řešit, já jsem nastoupil hladovku, kterou jsem držel jednadvacet dní, ale pak jsem ji musel ukončit, protože detoxikační proces byl tak silný, že jsem přicházel o spoustu kilogramů. I to ale asi pomohlo v rámci dalších věcí, které jsem studoval. Nikdo nechce umřít, ani já jsem nechtěl, protože se mi v té době narodil první syn. To byl velký motor k tomu dál žít. Procházel jsem spoustu knih, článků a spoustu alternativních forem doktorů. Těch věcí je opravdu spousta. Člověk zjistí, že je hodně směrů a není jenom jeden. A je hodně lidí, kteří se vyléčili touhle formou, akorát se o tom nemluví, protože to nejde moc dobře prokázat. Já jsem taky určitě ve statistice uvedený, že jsem se vyléčil chemoterapií.
Bylo těžké odejít za alternativou?
V uvozovkách to ztěžovali jenom doktoři, protože pro mě to až tak těžké nebylo. Můj stav byl zcela jednoznačný. Pro mě v tu chvíli nebylo co řešit. Věděl jsem, že mě chemoterapie zabije, nebo nádor dál poroste. Pro mě to těžké nebylo. Jediné, co bylo těžké, abych vysvětlil doktorům, že v tom procesu pokračovat nehodlám, protože chci zkusit jinou možnost, ve kterou ale medicína nevěří. Někteří doktoři mě od tohoto kroku zrazovali, ale já jsem byl pevně přesvědčený i vzhledem k ostatním lidem, které znám a kteří mi ukazovali konkrétní případy, že to jde.
Jak jste se poté dostal k trénování dětí?
Přečetl jsem během léčby spoustu knih o dětech, o psychice, o stravě a o řadě dalších věcí. Byl jsem v podstatě tři čtvrtě roku v neschopnosti, takže jsem si užíval svého malého syna. Děti mě naplňovaly, ale k samotnému trénování jsem se dostal až v momentě, kdy můj syn vyrostl a bylo mu šest let. Řešili jsme, jaký by chtěl dělat sport, takže jsme zkoušeli. Přibližně rok to vypadalo, že ho hokej moc bavit nebude, ale na začátku další sezony se rozhodl pro hokej, protože zjistil, že ho to baví. Začal chodit pravidelně a zrovna v té době se vyskytly problémy s trenéry v jeho ročníku. Já jsem byl první volba, protože jsem tam měl syna. Navíc jsem dlouhodobě působil v klubu jako hráč, táta tam byl jako funkcionář a jako hráč. V tu chvíli jsem byl první volba, za kým kluci přišli. A vy jste kývl… Na jednu stranu mě to lákalo, ale na druhou jsem měl svých pracovních povinností dost, takže jsem trochu váhal, ale nakonec jsem kývl, protože mě práce s dětmi baví. Je to opravdu zábava a pokud člověk skousne, že jsou děti živé a jsou slyšet, pak rozhodně nejsou otravné. Je s nimi zábava, pořád se smějí, takže jsem na to kývl a začal jsem trénovat. Když něco dělám, snažím se to dělat pořádně, takže jsem se musel začít vzdělávat, protože se hokej za sedm až osm let, co jsem byl mimo, posunul. Navíc hrát a trénovat je úplně o něčem jiném, takže jsem začal studovat a vzdělávat se. Během tří let se to rozrostlo až takhle, jak je to teď.Jak jste začínal? Začali jsme s kolegou u jedné z nejhorších kategorií v Lomnici do počtu dětí i kvality. Přístupem, který jsme k tomu měli, se ta naše kategorie začala zvedat. Zařazovali jsme věci, které tu nebyly tak běžné. Trénovali jsme mimo led, pracovali jsme s psychikou a se stravou. Prostě jsme dělali všechny věci, které jsem měl načerpané a které svaz i celý svět doporučuje. Už to dneska není jenom o běhání a skákání, ale je potřeba přemýšlet, co člověk jí, a záleží na tom, jestli si dá k večeři hamburger, nebo třeba čočku. Pracovali jsme i tímhle stylem, učili jsme děti, že si mezi zápasy na turnaji nedají řízek od maminky, ale bude lepší nějaký banán a další ovoce. Postupně se zjišťovalo, že ta naše kategorie se výkonnostně zvedá, a ostatní trenéři koukali, že jsou ty naše děti opravdu šťastné. Neměli jsme tam žádné bručouny, kteří by šli na hokej, protože musí. Děti se smály a ostatní kluci za námi chodili, že je zážitek je pozorovat, jak si to užívají.Samozřejmě to bylo někdy v kontroverzi s dalšími názory, že si moc hrajeme a necháváme jim moc velkou volnost a tak podobně. Stáli jsme si za svým, až to dospělo do fáze, že jsme byli s kolegou požádáni, jestli bychom nechtěli naše funkce v klubu rozšířit. Dostal jsem šanci, abych se podílel na vedení klubu, takže jsem byl nominovaný do výkonného výboru. Když skončil Martin Knap na pozici trenéra žáků Českého hokeje, řešilo se, jak jeho místo obsadit. Vznikla myšlenka, že bych to mohl dělat já. Začalo se řešit, jak to udělat. V tu chvíli už jsem studoval licenci B, aniž bychom tušili, že Martin tady skončí a bude se řešit obsazení jeho pozice.
Jaké to bylo na začátku, vrátit se po letech zpět do nitra hokeje?
Já jsem od malička hokejem dost žil. I jako hráč jsem tím žil naplno a nechápal jsem lidi, kteří jednou přišli a pak dvakrát ne. Chtěl jsem být naprosto všude a přítomen naprosto všemu. V nemoci na to člověk nemyslí, úplně jsem to vypustil. Když jsem začal, velmi brzy mě to vtáhlo a velmi brzy mě to začalo bavit, protože to ve mně bylo z předchozích let. Musím ale říct, že jsem měl pocity smíšené. Postavit se před děti a říct jim, že budeme dělat tohle a tohle – byl jsem v tom dost nejistý. Hodně mi v tom pomáhal Martin Knap, který se mnou chodil na led, radil mi, konzultoval se mnou spoustu věcí a radil mi, abych právě takové nejistoty překonal. Říct dětem „budeme dělat tohle a tohle“ v jednom cvičení, a vést celou tréninkovou jednotku, je velký rozdíl. Navíc je tam hrozně důležitá příprava, protože to není jenom o tom, aby trenér přišel, dal dětem puk a řekl, že hrajeme. Pocity byly trochu smíšené, ale ta radost dětí a moje předchozí zážitky mě do hokeje rychle nasály. Po pár týdnech už jsem se tam cítil jako ryba ve vodě a věděl jsem, že chci v trénování pokračovat.
Vy jste v pozici šéftrenéra mládeže přibližně od června minulého roku. Jaký nastavujete koncept výchovy?
Žádné radikální změny, pokračuje se podle toho, jak to Martin Knap rozjel. Korespondovalo to s tím, co mezi nás trenéry hlásá svaz. Koncepce je taková, že to chceme dělat pro děti, aby jich bylo co nejvíce. V posledním roce nám malinko vázly nábory, protože jsme měli problémy s chlazením, takže jsme půl roku byli mimo náš zimák. Martin Knap měl spoustu jiné práce a navíc se muselo dojíždět, takže o to to bylo složitější.
Proto jste dělali pravidelně nábory, dokud to šlo?
Hodně jsme se zaměřovali na nejmenší kategorii a nábor. Připravili jsme během léta nějaké akce i mimo led a klasické Pojď hrát hokej. V létě jsme měli Putování za pukem, což byla ukázka toho, co děláme s dětmi mimo led, aby bylo vidět, že to není jenom o hokeji, ale třeba i o míči. Naším hlavním cílem je teď zvýšit počet členů v klubu a samozřejmě co nejvíce vzdělat trenéry, protože sám jsem zjistil, že to bez toho nejde. V minulé sezoně šest našich trenérů získalo licenci C. Co jsem dostal zpětnou vazbu, bylo to ku prospěchu, protože někteří načerpali spoustu nových informací anebo si to v hlavě urovnali. Tohle je teď směr, kterým bychom chtěli jít, aby hodně dětí mělo dobré trenéry. Když přivedeme dvacet dětí a deset jich skončí, protože nemají dobré trenéry, nemá celá ta práce smysl.
Chybí vám obecně k náboru něco?
Klubu se dlouhodobě nedaří vychovat nějakého hokejistu do velkého hokeje. Už pár náznaků jsme měli, že už se kluci k profesionálnímu hokeji přibližovali, ale pak to nevyšlo. Teď máme pár dětí v dorosteneckém věku v Mladé Boleslavi a v Liberci. Z dlouhodobého pohledu by nám pomohlo, kdyby se nám někoho z dětí povedlo dostat do velkého hokeje. Proto se snažíme trenéry vzdělávat a přivést ke starším kategoriím kvalitní a už i placené trenéry, kteří by předvedli určitou práci a přinesli by sem zase další progres. Chtěli bychom nějakého hráče z Lomnice, na kterého bychom se mohli koukat v televizi. Tohle by ale bylo navíc. Základ je, abychom měli co největší členskou základnu a aby nás to všechny bavilo. To by asi chtěli všude. Myslím, že nejsme ničím specifičtí. Český hokej hlásá, aby hokejisti byli všestranní, ale třeba strava a psychika se tolik neřeší.
Přenesl jste si tohle ze sebe?
Určitě. I vícesportovní turnaje jsme dělali zrovna s naší kategorií, ale vím, že s tím jsou trochu problémy i v dalších klubech, kde mám spoustu kamarádů. Není moc klubů a lidí, kteří by vyznávali něco jiného než hokej. Trochu se s tím pereme i v Lomnici, ale máme v tomhle trenéry dobré, protože jsou uvědomělí a přijali, že to není jenom hokej a dril, ale je potřeba se věnovat i psychice, stravě a všeobecné přípravě. Kolikrát je všesportovní stránka důležitější než to, jestli jsme šestkrát nebo třikrát na ledě. Pokud dítě neumí hodit míčem a má problém v koordinačním běhu, ten problém je potom i na ledě.
Takže se tohle snažíte předávat i rodičům?
Tohle je dlouhodobá výuka společnosti, jak říkal pan Pešán. Většina trenérů je s tím srozuměna, ale pak záleží na tom, jestli s tím jsou srozuměni i rodiče, protože ti už neprochází žádným školením a nějakým speciálním vzděláním. Proto i pro ně připravujeme seminář, abychom i je více vzdělávali a ukázali jim, že to není o tom, kolik děti objedou kuželek anebo kolik vystřelí puků. Chceme jim ukázat, že důležitých faktorů pro výkon je více. Není to jenom o klubu, kde děti trénují, ale musí to vzejít z rodiny. Pokud maminka zabalí dítěti řízky a ještě mu řekne, že to je to nejlepší, co může sníst, není to úplně přesně to správné, co by mělo být. V tohle směru v klubu také pracujeme. Snažíme se o všeobecné vzdělání, což chybí i ve škole, kde se jde formou drilu. Občas přijde někdo do škol a řekne dětem, jak se třídí odpad a jak se mají lépe stravovat, ale jsou to spíše výstřely, neřeší se to koncepčně. Není to jenom o hokeji, ale o celé společnosti, opět jak říkal pan Pešán.
Apelujete hodně na stravu?
Celá společnost by se měla vzdělávat a uvědomit si, že jídlo z McDonald´s a KFC s kolou není úplně to správné. Jednou se mi stalo, že dítě nepřišlo na zápas, protože den předtím mělo oslavu se všemi těmito „pochutinami“, a ráno se pozvracelo, mělo průjem a nebylo celý den schopné fungovat. Nebyl to jediný případ, který jsem takhle zažil. V tomhle směru to není úplně jednoduchá záležitost, protože vzdělání společnosti v posledních dvaceti letech úplně nebylo.
Vy jste stravu kvůli zdraví hodně řešil, že?
Vzhledem k tomu, čím jsem si prošel, a z důvodu, že se stravuju jinak, vnímám, že čím dál více lidí přemýšlí nad stravou a psychikou, ale bohužel to souvisí i s tím, že přibývá nemocí. Čím dál více lidí řeší, proč ta nemoc přišla. Tím vůbec nemyslím tu nemoc, která tu teď je, ale spíš mluvím o rakovinách, cukrovkách a podobně. Lidí je více a více, ale koncepčně to řešeno ze strany státu není. Na jednu stranu to ale chápu, protože těžko někdo vydělá z toho, když nám řekne, že tady roste pampeliška, která se dá sníst anebo se z ní dá udělat čaj, a tady roste mrkev, okurka, což bude lepší, než si zajít někam do rychlého občerstvení. Ale tlak na peníze v Čechách je velký, každý chce jenom vydělávat. Koloběh života je tady takový začarovaný. Věřím, že se to bude posouvat, když bude přibývat lidí, kteří ve svých oborech budou pracovat s láskou a ne pro peníze. Stejné to je i v hokeji: V některých klubech je vidět, že to dělají lidé pro peníze a ne s tím, že chtějí pomoci dětem. Tam to potom moc nefunguje. Náš klub je na tom v tomhle ohledu velmi dobře.
Jak jste na tom s počty dětí?
Statisticky jsme zjistili, že máme problém přímo s lomnickými dětmi. Máme více dětí z okolních vesnic a třeba i ze Semil, kde není zimák. Máme obsažené všechny kategorie a všechny ročníky, což je dobré, ale máme třeba jenom deset dětí na jeden ročník, což do budoucna vyvolává kapacitní problémy. Navíc půlka z těch deseti dětí není z Lomnice, takže řešíme, proč to tak je. Proto jsme začali dělat akce pro lomnické školy a školky, abychom měli více místních dětí. Chtěli bychom mít dětí na ročník třeba třináct až čtrnáct, k čemuž tady prostor je. Obecně ale nemůžeme být nespokojení, protože jsme malé město a máme obsazené všechny kategorie. Prostor na zlepšení je, ale nejsme na tom nejhůř.
K tomu vám má pomoci i pravidelný nábor, viďte?
Ano. Děti jsou schopné přijít, když informaci dostanou a pak dostanou informaci i jejich rodiče. Ve školce jsme schopní oslovit a zaujmout děti, ale pak je potřeba oslovit i rodiče. Ty chceme oslovit právě tím, že to nemá být jenom jednorázová akce. Není to o tom, že přijdou a už tu budou zavření na pořád. Prostě budou moci přijít jednou týdně a vyzkoušet si to. Pak už je to na nás na trenérech a na vedení, aby zajistilo kvalitu a prožitek dětí na ledě. Nezáleží na tom, jestli dítě přijde jednou za měsíc na náborový trénink, nebo pokaždé, prostě musíme upoutat dítě i rodiče, aby viděli, že zábava u nás je.
Co akce Týden hokeje v rámci projektu Pojď hrát hokej?
Akce Týden hokeje nám dříve pomáhala a fungovala, ale pak jsme zaznamenali hlasy, že už to všechno známe a nebaví nás to. Možná jsme ale udělali nějakou chybu tady u nás v Lomnici. Na poslední akci už jsme měli málo dětí, možná to bylo spojené s termínem a taky s naším problémem na zimáku. Myslím, že zmíněný proces kontinuálního náboru bude lepší.
Kromě nových licencovaných trenérů jste v létě minulého roku angažovali i kondičního. Jak velký to je krok kupředu?
Není to úplně obvyklé v malých klubech. Souviselo to s odchodem Martina Knapa, kdy jsme začali řešit obsazenost trenérů a obecně tréninkový proces v klubu. Věděli jsme, že je potřebná i příprava mimo led kvůli koordinaci a stabilitě, což se dá daleko více natrénovat mimo led. Trénink na ledě potom může být zaměřený jiným směrem. Petra Hufa jsme objevili kousek od Lomnice. Kontaktovali jsme ho, jestli by nám nemohl pomoci zacelit díru a že bychom chtěli rozjet spolupráci. Je samozřejmě nezvyk mít kondičního trenéra, ale zjišťuju i z okolních klubů, že sklízejí úspěch. Řešili jsme, co je potřeba udělat i mimo led, aby šla výkonnost klubu nahoru. Petr pochází z fotbalového prostředí, ale to nehraje roli. Skvělým způsobem pracuje i na hlavách dětí, takže jsme hodně brzo zjistili, že to byl krok správným směrem.
Co říkají žáci na jeho tréninky?
Děti chodili z tréninků nadšené a pořád se ptaly, kdy zase bude trénink, takže jsme se s Petrem domluvili na celosezonní spolupráci. Budeme se tady určitě snažit Petra udržet, co nejdéle to půjde, protože si myslím, že z dlouhodobého pohledu je to lepší cesta než přidávat ledy. Pozice kondičního je klíčová, protože Petr má obrovské zkušenosti, dělá to dlouho a dělá to profesionálně. Dokáže vzdělat i trenéry, kteří v malých klubech pocházejí z hlavně řad rodičů a z řad bývalých hráčů. Nemáme tam vzdělání takové, které potřebujeme a které on nám může předat. Když přijde na trénink dvanáctiletých dětí, vidí mnohem dříve anebo hned věci, které my ostatní trenéři nevidíme. Tenhle kluk má křivá záda, tenhle má tohle, další nemá vůbec střed těla a třeba dorostenci nemají žádné břicho. Je to určitá profesionalizace a rodiče už pak začínají řešit, jestli toho už není moc a nepřeháníme to, ale my si myslíme, že kondiční trenér nám právě pomůže v tom všeobecném vzdělání dětí. Navíc Petr dělá všechno zábavnou formou, a proto se děti potom pořád ptají, kdy bude další trénink. Tohle je vlastně další složka naší koncepce, a je to věc, ve které chceme pokračovat.